Čím více se blížil onen tajemný předvečer svátku svatého Mikuláše, kterým začíná ta pravá předvánoční nálada, tím častěji se takto ptávali ti nejmenší. Nemohli se dočkat onoho zaslíbeného dne, který byl jakousi zkouškou jejich celoročního chování. Zároveň to byl den, který mimo nadějí ve sladkou nadílku, v sobě schovával i strach před trestajícím čertem. A zřejmě nebylo dítěte, které by si bylo bývalo zcela jisté svým bezchybným chováním.
Když konečně onen toužebně očekávaný den nastal, dle starého zvyku připravila si dítka punčochy na nadílku za dveře nebo položili na okno talíř.
Ráno pak děti zkontrolovaly nadílku, zda obsahuje sladkosti nebo výstrahu v podobě brambor, v horším případě uhlí.
Jinde měla dítka štěstí, že se se svatým Mikulášem a jeho družinou setkala osobně. V tom případě se děti shromáždily za šera v útulné jizbě, kde v kamnech vesele praskal oheň a dychtivě očekávaly příští minuty. Leckterému neposedovi, který se ještě minulý den nebojácně chlubil tím, jak čerta vyprovodí ze dveří, naskakovala husí kůže při pomyšlení, jak bude za své neplechy čertem potrestán.
V tom bylo slyšet zazvonění a a také zařinčení řetezu a to byla ta pravá chvíle, aby zlobivá dítka hledala, kam by se schovala. To ale už Mikuláš vešel do místnosti spolu s čertem a andělem. Čert vyhnal schované děti, leckterého malého hříšníka přitom přetáhl metlou a hnal je před Mikuláše. Ten je vyzkoušel z modliteb a nabádal k poslušnosti a k úctě k rodičům. Pak už byla na řadě tak dlouho očekávaná nadílka o kterou se většinou postaral anděl spolu s Mikulášem. A zatímco děti kontrolovaly nadělené sladkosti, Mikuláš s družinou pomalu odešel.
Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice, internet
Podmínky převzetí článku či ilustrace